Start závodu z mělčiny-skoky nebo plavání?
Určitě to zažil každý z vás, ať už u moře, nebo u některého z českých rybníků, ideálním příkladem může být třeba známý Mácháč. Startuje se ze břehu, nebo po kolena ve vodě a dno se svažuje velmi pozvolně. Každého v té chvíli napadá otázka, běžet, skákat, dělat „delfíní skoky“ a nebo co nejdříve co to situace dovolí plavat?
Dokud jste na břehu, nebo není voda alespoň do půli lýtek, je odpověď vcelku jednoduchá a pro všechny stejná-běžet. Poté už je situace složitější a u různých lidí odlišná. Záleží to na vašich schopnostech, umu jednotlivých technik a dost podstatně také na výšce. Pokud právě výšku pominu a budu předpokládat, že jsou všichni stejně velcí (vysocí) a v daných technikách podobně zdatní, je nejlépe přejít pokud nám voda smývá lýtka a blíží se ke kolenům k takzvaným dvojskokům s vysoko přenášenými koleny a až v situaci, že voda sahá do půli stehen, přejít na delfíní skoky a posléze na plavání. Ne každý ale tyto dvojskoky umí a ne každý je vysoký třeba jako Pavel Mužíček, který startům na mělčině u nás jasně dominuje. Kdo dvojskoky neovládá, je lepší přejít dříve na delfíní skoky a plavání, neboť chůze ve vodě s koleny pod vodou je velmi pomalá. Delfíní skoky ovšem vyžadují také svoji techniku a je potřeba je natrénovat už z toho důvodu, abyste nepřišli o brejličky, případně i o čepičku.
Ještě složitější je situace v moři, kde vás čekají příbojové vlny. Start v nich je opravdu potřeba potrénovat, jinak s vámi jediná vlna udělá krátký proces a vrátí vás ve startovním poli o několik metrů zpět. Ty menší na mělčině je potřeba přeskočit, u těch větších využít zpětného proudu a podplavat je. Načasování a orientace ale nejsou vůbec jednoduché.
Podobná situace nastává při výlezu z vody s mělkým břehem. Spousta závodníků zahlédne dno a zdá se jim dosažitelné a hned se pokoušejí vstávat (zvláště v moři), ale dno je hluboko a vodu mají minimálně po prsa, ne-li po krk. Přejít na delfíní skoky bychom měli až v situaci, kdy při záběru zavadíme rukou o dno. Právě v tuto chvíli je voda lehce pod pás až do půli stehen a skoky jsou ideální. Poté následují opět dvouskoky, které jsou ovšem dosti energeticky i svalově náročné a tak je při výlezu ne každý používá, a nebo zůstat u delfíních skoků, případně u plavání dokud to hloubka dovolí a přejít rovnou na běh (u pomalejších chůzi).
Co je při výlezu nejdůležitější a to zvláště u středního a dlouhého triatlonu (u krátkého se nedá váhat ani sekundu) , potřeba zachovat plaveckou intenzitu pohybu a nezvyšovat zbytečně TF a pálit „čistokrevně“ cukry. Každé zrychlení a zvýšení intenzity pohybu se nám posléze vymstí. Sprint do depa, kde předběhneme deset soupeřů, tedy zrovna není tou ideální variantou, neboť nás vzápětí zase v pohodě předjedou a nejen oni.
U moře je opět specifikum výlezu a to surfování na příbojových vlnách, které je potřeba zase natrénovat. Ve chvíli, kdy vás vlna zvedá a „nabírá“ je potřeba zvýšit úsilí a frekvenci plavání téměř do maxima a vlna vás poté dopraví mnohdy i o několik desítek metrů blíže ke břehu, stejně jako při klasickém surfování. Pokud ale vlnu „zaspíte“, budou soupeři daleko před vámi. Stejně tak při samotném výlezu z vody je nutné vracející se vodou „proskákat“, aby vás nestrhávala zpět.
Nestačí tedy trénovat jen samotné plavání, ale i starty a výlezy z vody.