Reálný versus psychický hák při IM
Velmi často diskutovaná otázka, na kterou je více různých výmluv proč to či ono nešlo a proč to bylo vlastně nespravedlivé, než reálných odpovědí a posouzení situace. Hák jako takový záleží na mnoha faktorech, z nichž nejdůležitější je rychlost závodníků a vítr, jeho síla a především směr. Někdy má i desetimetrový hák určitý, byť zanedbatelný význam a někdy ani třímetrový hák žádnou výhodu nepřinese (malá rychlost, silný boční vítr). Při bočním větru, jako je třeba na Havaji a spoustě dalších závodů především na ostrovech, nebo blízko pobřeží, by závodníci museli být seřazeni v úhlopříčce a s opravdu malými odstupy, aby se reálný hák dal vůbec využít. Tomu se ten vedoucí ve skupině samozřejmě brání tím, že jede buď u samotného okraje silnice, nebo naopak blíže středu (tak aby neporušoval pravidla) a nedávají těm za nimi šanci se schovat. U profíků se navíc navýšily povinné odstupy mezi závodníky a striktně se kontrolují nejen odstupy, jízda u kraje silnice, ale i čas který má předjíždějící závodník na předjetí a zařazení se před předjetého. U věkových skupin se toto díky počtu závodníků samozřejmě příliš kontrolovat nedá a je to spíše na závodnících samotných, zda pravidla akceptují, nebo hák zneužívají ve svůj prospěch.
Mnohem většího významu v té chvíli nabývá psychický hák nad tím skutečným a to proto, že většinou žádný ze závodníků na čele skupiny a to ani za použití měřiče TF nebo wattmetru, nedokáže udržet pozornost a tempo po celou dobu závodu a ve „slabší“ chvilce ho někdo vystřídá. Proto jede skupina závodníků většinou rychleji než jednotlivec, který tempo jednoduše po celou dobu neudrží.
Jsou samozřejmě i situace, kdy se jede skoro šedesátkou se silným větrem do zad a tam i desetimetrový hák hraje dost významnou roli a „schovaní“ závodníci mají na wattmetru i o čtvrtinu až třetinu nižší hodnotu. To jsou ovšem situace dost výjimečné. Pokud tedy fungují rozhodčí, jak mají a odstup, který se má dodržovat je alespoň 10 metrů, je závod dostatečně spravedlivý. Kolikrát jsou tedy větším problémem rozhodčí, než samotní závodníci.
Problémy jsou dost často při předjíždění a spousta rozhodčích nedokáže situaci patřičně posoudit. Jde o předjíždění ve chvíli, kdy už jste sami předjížděni a odnese to většinou ten, co předjíždění započal a ne závodník, který začal předjíždět později a doslova dostal předjíždějícího do draftingové zóny. Samotnému se mi to během kariéry několikrát stalo.
To už jsme se ale dostali k zase trošku jinému tématu. Pravidla jsou jasně daná a jen trošku znalý rozhodčí musí umět posoudit, který závodník se cíleně pokouší o hákování (a že jich je, právě u nás celkem dost) a který se jen „náhodou“ a shodou okolností a ve vztahu k profilu trati dostal na chvíli do draftindové zóny. To už je ale zase spíše téma fundovanosti rozhodčích, než draftingu a jeho významu a o něm snad někdy příště v samostatném článku.
M.M.