Jak rozeznat krátkodobou únavu od dlouhodobé, hraničící až s přetrénováním?

Krátkodobá únava spojená s krátkodobým poklesem výkonnosti má prakticky vždy spojitost především s vyčerpáním energetických rezerv (glykogenu). Doplněním těchto rezerv dojde během relativně krátké doby jednoho až dvou dnů k rychlému zotavení a my můžeme opět podstoupit další náročný trénink.

Větší únavu už signalizuje zvýšená klidová TF a pomalejší pokles TF po skončení zatížení a kromě doplňování energie už je vhodné zařadit kompenzační trénink do doby, než dojde k navrácení těchto parametrů do normálu. Pokud toto nerespektujeme, nedodáme tělu dostatek energie k doplnění zásob glykogenu, začne organismus pro získání energie rozkládat vlastní bílkoviny
(svalovou hmotu) a využívat jako zdroj energie větvené aminokyseliny BCAA. Je jasné, že tento destruktivní proces organismus poškozuje a značně oddaluje regeneraci. Pokud se tak děje dlouhodobě, dochází až ke změnám na buněčné úrovni, narušení syntézy bílkovin, k hormonálním a enzymatickým změnám, které mají sloužit jako ochrana organismu před dalším poškozením.
Dochází postupně k celkovému útlumu. V této fázi už jde o dlouhodobý stav, který není možné změnit během několika dní, někdy ani týdnů, podle míry poškození. Navíc dochází ke značnému snížení imunity organismu, takže přetrénovaný člověk onemocní velmi snadno a velmi často, a jeho žalostný stav to ještě prohloubí.

Z mých zkušeností mohu říci, že sám se člověk jen tak nepřetrénuje. Nejčastější příčinou jsou společná soustředění, kde mezi sebou jednotliví členové každodenně doslova „závodí“, intenzita je na každodenním pořádku, kompenzační tréninky se vytratí a ničím neobvyklým není ani zcela nepřiměřená zátěž, zcela nad naše současné možnosti, ve snaze vyrovnat se ostatním. Pokud není soustředění dlouhé, sportovec ho přežije, ale po návratu není měsíc schopen pořádně trénovat a to v tom lepším případě. Pokud je soustředění delší, přijde útlum už v jeho průběhu a nemoc je vysvobozením.

Bohužel to vidím sám čím dál častěji, a to nejen na soustředěních mládeže, kde nemá „rozum“ trenér a neumí závodící mládež „brzdit“ a zařadit dostatečné množství odpočinku, ale i u dospělých, zvláště na zimních a jarních soustředěních v teple, kde se všichni bezhlavě pustí do najíždění objemů za situace, kdy doma dvakrát seděli na trenažeru. A protože se jede ve skupině, přidá se i intenzita. Po čtyřech dnech pak potkávám na večeři mátohy se skleněnýma očima, kteří se snaží dožít konce soustředění. Ty šťastnější složí nějaká nemoc (méně následků později). Stav únavy jasně signalizují určité signály a pokles funkčních schopností organismu - ztráta síly, rychlosti, koordinace, mnohdy až pokles motoriky, svalová ztuhlost atd. Pokud v této fázi nepřijde odpočinek vedoucí k zotavení, tělo se stejně nebude schopno adaptovat na toto zatížení a nedojde ke zlepšení, jen k prohloubení únavy jako takové. Opakované zatěžování sice může probíhat ve stavu ne úplného zotavení, nesmí ale docházet ke značné kumulaci únavy po delší dobu, kdy k dostatečnému zotavení vůbec nedojde. K jedinému, k čemu dojde, je stav přetrénování.